Libuše Babáková, českého původu, bydlí již více než třicet let v Itálii. Vzdělání získala na školách humanitního a hudebního zaměření, které úspěšně absolvovala ve školních a univerzitních institucích ve své rodné zemi, kde získala vysokoškolský diplom v oboru historie a hudební věda a doktorát v oboru historie na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně odkud pochází. V průběhu let věnovala pozornost vizuálnímu umění se zaměřením na malířství s tvorbou děl s figurativními motivy, které realizovala s použitím olejomalby, akrylu a malby na sklo. Během pobytu v Itálii se její technika obohatila o vypracovanou expresivní techniku a nové zkušenosti, které ji postupně přivedly k opuštění figurativních motivů a nasměrovaly ji k aktuálnějším projevům, lépe reflektujícím současnou expresivitu. Její novější díla jakoby navazovala na konvenční směr “Action Painting”, ale její tvorba se vyznačuje především význačnou barevností a nápadnými prostorovými geometrickými konfiguracemi, zcela osobitými a originálními, pro které je naše umělkyně právem označována za kulturně erudovanou, progresivní malířku, která si bezesporu zaslouží naší pozornost. Od roku 2014 se stává členkou uměleckého sdružení „L’Antica Compagnia del Paiolo“, (které má svůj historický původ z roku 1512, jak uvádí Giorgio Vasari), a Circolo Artistico “Casa di Dante”.

V prosinci 2014 byla vyznamenana v Palazzo Vecchio ve Florencii (Fiorino d’argento).

18.6.2016, ji byl udělen  v  Palazzo Vecchio ve Florencii “Collare Laurenziano” (Accademia Medicea)

V červnu 2018 ve Florencii ji byla uděleno vyznamenání “Premio Ponte Vecchio”.

Její díla byla vystavena na výstavách kromě Itálie a České Republiky také v Holandsku, Rakousku, Anglii, Německu, Chorvatsku, Švédsku.

Komentáře

“Plátno obrazů Libuše Babákové neslouží jako pouhá plocha k zaplnění volně se prolínající paletou barev, vyjadřujících světlo a melodie. I přes deskriptivní popisnost jemný rukopis v sobě nepostrádá vzdálenou ozvěnu toskánské krajiny, kterou si česká malířka zamilovala již od prvních let svého pobytu v Itálii; krajiny, do jejíž krásy se ráda ponoří, aby z ní vytěžila fragmenty oblohy, země a vody. Tyto úlomky, které malířská metamorfóza vzdaluje od reality, aby je včlenila do celku, ve kterém hrají svou roli i autorčinaosobní historie a její vášeň pro hudbu. Znaménka, která jakoby na plátně tančila, připomínají vokální polyfonii nebo melodické linie, které spolu konsonují: každá barva se stává notou, aby z ní ve spojení s ostatními vytvořila souzvučné a nesouzvučné akordy, přecházející od harmonie k disharmonii, od rovnováhy k nerovnováze. Při kombinování tvarů převažuje princip podpory reciprocity mezi rozjímáním a prožitkem, mezi myšlenkami a pocity, které umocňují hloubku díla: příznačné vypracování se vyznačuje zdobnými arabeskami, řídnoucími či shlukujícími se v centrální části, která symetricky rozděluje, občas i úmyslně, tvary i barvy. V obrazech „Le Intrusioni“ (= Intruze) není bezprostředně definován prvek, určený k naplnění složité malířské kompozice: vetřelec se stává skřípající notou, která naruší monotónní zpěv; je to neočekávaná událost, která vyvolá krizi přímočaré myšlenky a přinutí nás, abychom si uvědomili naše přesvědčení.“

( Daniela Pronestì ) Překlad Zuzana Wotkeová

 

“Libušku znám od dob jejích studií hudební vědy. Když odešla do Itálie, netušil jsem, že bude někdy malovat. Její první obrazy byly zajímavé, ale úplný šok pro mě znamenaly obrazy z let 2012-2013. Jednak se zmenšil formát, jednak se u ní projevil vliv akční malby. Když jsem od ní dostal obrázek v roce 2013, byl jsem velice překvapen. Dřívější obrazy byly zajímavé, ale toto byl úžasně barevný,sevřený tvar, v němž jsem okamžitě vytušil pollockovskou gestiku. Hned jsem si ho oblíbil a denně mě zdraví svou barevností, strukturou, koncentrovaností. Jestli Liba zahájila tuto fázi ve svém výtvarném projevu, tak se na ni opravdu těším. Je to naplněno jakýmsi novým pollockovským manýrismem a současně cítím, že za tím není žádný teoretický kalkul – je to především tvořeno z nějakého vnitřního přetlaku a nenacházím v tom nic z avantgardní únavy nebo z dekadentních pocitů. Je to malba, která těší, zaujme, nemůžete ji minout.”

Prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc